V dnešním článku mi dovolte sdílet příběh, jak jsem se stala Krtkem.
Ne, nebude to o tom, jak kopu hlínu na zahradě. Dokonce ani o tom, jak jsem ztratila kalhotky. Nýbrž o tom, jak Krtek vyměnil lopatičku za bílou hůl.
Byla jsem na světě sotva půl roku, když lékaři rodiče obeznámili s faktem, že během života ztratím zrak. Nevěděli přesně, kdy se to stane. Ale byli si jisti tím, že “proroctví“ se naplní.
Rodiče k této lékařské informaci zaujali odlišný postoj. Mamka mě na ztrátu zraku chtěla připravovat odmala. Táta věřil, že to nikdy nenastane.
Přání zvítězilo nad rozumem a můj život se podle toho vyvíjel…
V podstatě až do třetí třídy zrak zůstával stabilní. První varovné světélko se rozsvítilo ve čtvrté třídě. Tehdy jsem přišla o zrak na pravém oku. Pravé oko vždy vykazovalo slabší funkčnost, tudíž jsem jeho “výpověď“ nijak zvlášť neprožívala. Levé oko fungovalo na tolik dobře, že zvládalo převzít vidění za obě oči dohromady.
Levé oko bojovalo déle. První známky zhoršení se objevily na přelomu páté -šesté třídy. Ale asi největší skok přišel v sedmé třídě.
Ten den si pamatuji přesně…
Byl pátek. Již od samotného rána mě divně řezalo a pálilo oko. Večer jsme šly se sestřenicí Terezou do kina. Sledovaly film, když jsem náhle pocítila, jak se obrovská obrazovka před námi mění v jakési zamlžené sklo. Chvilku jsem přemýšlela, jestli se nejedná o nějakou technickou závadu promítání. Ale když mlha nemizela ani z jiných objektů, pochopila jsem…
Večer jsem dlouho nemohla usnout. Ležela jsem v posteli a plakala. Bylo mi jasné, co se děje. Ale odmítala tomu uvěřit. Nejvíce mě však trápilo, jak to řeknu rodičům.
Druhý den ráno mlha byla ještě silnější a hustší. Rodičům nebylo třeba nic vysvětlovat. Podle mé nejisté chůzi a ohmatávání stolu vše pochopili sami.
Rozjeli jsme se do pražské nemocnice na oční pohotovost. Paní doktorka provedla vyšetření a konstatovala, že stav oka je nezvratný a že se s tím musíme naučit žít.
Táta tlačil na lékaře, aby ještě něco zkusili vymyslet. Lékaři se uchýlili k poslední, zároveň drastické možnosti v podobě čtyř dávek chemoterapií. Ačkoli jsem nikdy žádným onkologickým onemocněním netrpěla, zaplaťpánbůh. Nakonec jsem podstoupila pouze polovinu dávky, tedy dvě chemoterapie. Rodiče rozhodli, že zbylé dvě už nepodstoupím. A dobře udělali.
Z důvodu špatného psychického stavu jsem přestala na několik týdnů docházet do školy. Odmítala jsem používat bílou (slepeckou) hůl. Nechtěla jsem se učit braillovo (slepecké) písmo. Jediné co jsem si přála, bylo znovu vidět.
V tomto ohledu mě táta hodně podporoval. Byl přesvědčen, že když mi čeští lékaři pomoci nemohou, v zahraničí to dokážou. A tak jsme začali jezdit na oční kliniky do Německa. Zde jsem absolvovala několik operací levého oka. Ale žádná z nich se nesetkala s úspěchem. Naši rodinu to akorát stálo spoustu peněz a času.
Možná vás napadne otázka, zdali jsem s těmi zákroky souhlasila?
Ano, souhlasila. I přesto, že čeští lékaři neustále opakovali, že stav očí je neměný a nezvratný. Souhlasila jsem i přesto, že naši lékaři říkali větu -čím víc se bude do oka rýpat, tím dřív o něj definitivně přijdu.
V osmé třídě jsem se aktivně učila braillovo písmo + ovládání notebooku s hlasovým výstupem. Avšak slepeckou hůl stále odmítala. Jako součást sebe samé jsem ji přijala teprve až v prváku na gymnáziu pro zrakově postižené.
V roce 2023 jsem podstoupila operaci tzv. enukleaci (vyjmutí) oka…
Když se na celou záležitost koukám zpětně, vnímám to, že kdybych byla na ztrátu zraku připravovaná odmala, nesmírně by mi to usnadnilo budoucí cestu v roli Krtka. Ale jak říká můj brácha -na kdyby se nehraje.
Jsem nesmírně vděčná své rodině, která si všechno prošla se mnou. Jsem vděčná každému, kdo jste dočetli celý příběh.
Nezapomeňte, že vždy existuje rozumné východisko z zdánlivě bezvýchodné situace. Mně pomohl čas. Vám může pomoci úplně něco jiného. Život je občas boj. Ale stojí za to bojovat až do finále! Protože kdo bojuje, vyhrává! ❤️
Krtek Kochlík 