V posledním publikovaném příběhu jsem s vámi sdílela další podstatný milník mého života. Pokud jste jej ještě nečetli, můžete to napravit zde.
Dnes bych ráda navázala tím, co jsem schválně jen naťukla – a to jsou důsledky, které s sebou nemoc přinesla.
Kdybych v období ztráty zraku tušila, co přijde o šest či sedm let později, řekla bych si, že to byla procházka růžovou zahradou.
11. březen 2023
Na tohle datum nikdy nezapomenu. Den, kdy mě propustili z nemocnice. Byla jsem nepopsatelně šťastná, zároveň ale vystresovaná. Stres pramenil z obav ze ztráty sluchu. Z nemocnice jsem odcházela s kompletně nefunkčním pravým uchem. Levé ucho tehdy ještě sloužilo.
Lékaři to v tu dobu nijak zvlášť neřešili – považovali za zázrak, že jsem vůbec přežila. A měli pravdu. Kvůli narušené rovnováze jsem téměř nebyla schopná chodit. Respektive ano – ale moje chůze připomínala spíše člověka, který to přehnal s alkoholem a teď se snaží dojít domů.
Dny plynuly…
Má nejhorší noční můra se začala naplňovat. Pravé ucho „mlčelo“ dál, ale co bylo horší – začalo „odcházet“ i levé. Den po dni jsem slyšela méně a méně. Až jsem se jednoho rána probudila do naprostého ticha.
Plakala jsem – hodně, neustále, hystericky. Nikoho a nic jsem nechtěla „vidět“. Utěšovaly mě jen maminčiny doteky a prášky na nervy.
S rodinou jsem komunikovala přes Braillský řádek, spárovaný s mobilem. Rodiče psali text na telefonu a já ho četla v Braillově písmu. Byla to jediná možnost, jak se dorozumět. Tehdy jsem poprvé opravdu cítila vděčnost, že jsem se Braillovo písmo naučila.
Duben 2023
Na začátku dubna jsme s maminkou poprvé navštívily ORL ve FN Motol. Tehdy nikdo z nás netušil, jak proces implantace probíhá. Myslely jsme si, že mě vyšetří a za týden půjdu na operaci.
Když jsme vyšly z ordinace a maminka mi přes řádek přetlumočila slova pana doktora, obě jsme plakaly – bezmocí a beznadějí. Bylo nám jedno, jestli nás někdo vidí nebo slyší. Prostě jsme stály na chodbě, objímaly se a plakaly. Myslela jsem si, že můj život skončil. Nedokázala jsem si představit, že budu žít jako hluchoslepá.
Takhle jsme doma fungovali celé tři měsíce. Žádné zvuky, žádná hudba, audioknihy, podcasty, žádný mobil, žádný chat s přáteli – jen ticho a tma. Dvojice, která zabíjela…
Jak jsem trávila dny?
Zpočátku nijak. Neviděla jsem v ničem smysl. Ale kvůli mamince jsem se nakonec sebrala.
Přes den jsme chodívaly na procházky – někdy jen my dvě, jindy i s tátou. Pomáhala jsem mamce v kuchyni a hrály jsme karty (Prší). Ty naše byly speciálně upravené pro nevidomé, ale měly i běžnou vizualizaci pro vidící hráče.
Na návštěvy jsem chodit nechtěla – bylo mi nepříjemné sedět u stolu a netušit, co kdo říká. Jen k jediné osobě jsem jezdila ráda – k babičce. Není to moje biologická babička, ale beru ji tak dodnes.
Červenec 2023
V tomto měsíci se stal malý zázrak. Jedné noci mi z ničeho nic odlehlo levé ucho. Zkoušeli jsme různé testy a rodiče mi křičeli slova přímo do ucha, abych zjistila, jestli něco slyším. Někdy ano!
Byli jsme v úžasu a doufali, že léčba zabírá. Koncem měsíce přišel další malý zázrak – začala jsem používat naslouchadlo, díky kterému jsem mohla znovu komunikovat, byť to šlo ztěžka a pomalu.
Lékaři několikrát stanovovali termíny implantace a zase je rušili. Nechtěli nic uspěchat. Dnes chápu proč, ale tehdy mě to ubíjelo.
Listopad 2023
Na začátku měsíce se konalo lékařské konzilium, kde měl padnout definitivní verdikt.
Nebudu vás napínat – implantace byla schválena! Lékaři mi sice kladli na srdce, abych od toho raději moc neočekávala, ale já je neposlouchala. Byla jsem si jistá, že znovu uslyším. Jinou variantu jsem si nepřipouštěla.
17. prosinec 2023 – den nástupu do nemocnice
Přijali mě v příjemné atmosféře. Měla jsem krásný pokoj a díky mému stavu mohla být se mnou i mamka – za to jsem byla neskutečně vděčná.
18. prosinec 2023 – den operace
Na sál jsem šla jako první. Usmívala jsem se a cítila zvláštní klid – věděla jsem, že všechno bude v pořádku.
Operace trvala něco málo přes hodinu. Po probuzení z anestezie jsem řekla větu, na kterou nikdy nezapomenu:
„Jéé, tak už je ze mě opravdu Kochlík?“
Operace proběhla hladce a bez větších bolestí. Cítila jsem jen radost a vděčnost. Za dva dny mě propustili domů.
Následovalo asi šest týdnů hojení.
11. únor 2024 – první nastavení procesoru
Den, který mám navždy vrytý v paměti.
S maminkou jsme seděly v čekárně u pana inženýra Miroslava Okulského (který už bohužel není mezi námi). Byly jsme obě nesmírně nervózní.
Najednou se mi vybavila věta lékařů: „Natálko, raději si od toho nic neslibuj.“ Začala jsem panikařit, ale pak mě pan inženýr pozval dovnitř. Nasadil mi procesor a vysvětlil, co mám říct, až něco uslyším.
A najednou – „Já slyším pípání!“
V tu chvíli ze mě spadl obrovský balvan.
Zpočátku zněl poslech skrze implantát jinak než běžné slyšení, ale den po dni jsem si zvykala. Maminka se mnou trénovala nová slova a já se učila rozumět.
Až jednoho dne jsem po probuzení místo naslouchadla sáhla jako první po Kochleáru.
Když mě v dubnu lékaři znovu vyšetřili a viděli, jak dobře s implantátem slyším a rozumím, nemohli tomu uvěřit.
Dodnes to považuji za vesmírný dar. Každé ráno, když si nasazuji procesor, děkuju vesmíru za druhou šanci.
V budoucnu bych ráda absolvovala implantaci i na levé straně – ale vím, že všechno má svůj čas.
Ze srdce děkuji celému týmu FN Motol za milý přístup, panu doktorovi Fíkovi za samotnou operaci a panu inženýrovi Okulskému za obrovskou trpělivost a empatii. Bylo mi ctí vás poznat!
Děkuji každému z vás za přečtení. A pamatujte – naše mysl odráží naše životy. ❤️
Krtek Kochlík 