Vyjmutí oka – můj příběh

Nepřišla jsem o oko jen tak.

Přišla jsem o něj ve chvíli, kdy moje tělo vysílalo signály, které nikdo nedokázal správně přečíst.

Měla jsem nesnesitelné bolesti hlavy. Zvracela jsem. Bylo mi tak zle, že to nešlo ignorovat. Jenže tehdy se věřilo, že všechny moje potíže způsobuje právě oko. A tak padlo rozhodnutí.

Rozhodnutí, které v tu chvíli dávalo smysl. Rozhodnutí, které mělo přinést úlevu.

Jenže později se ukázalo, že skutečný problém byl úplně jinde.

Meningitida.

Moje oko už ale bylo pryč.

O tom, co tomuto rozhodnutí předcházelo, jsem psala v jiném článku. Můžete si jej přečíst zde.

Tentokrát bych chtěla mluvit o tom, co přišlo potom.

Mnoho lidí si myslí, že operací všechno končí. Že se něco odstraní, rána se zahojí a život jde dál. Jenže realita bývá mnohem složitější.

Po vyjmutí oka se do očnice vkládá implantát. Jeho úkolem je zachovat přirozený tvar obličeje a vytvořit základ pro budoucí oční protézu. To je ta jednodušší část.

Pak totiž přijde na řadu tělo.

A to si občas začne dělat věci po svém.

Často se mě ptáte, proč mám za sebou už tolik revizí. Pokusím se to vysvětlit co nejjednodušeji.

Problém byl v mých tkáních. Ty, které měly implantát bezpečně udržet na svém místě, byly příliš oslabené. Chvíli vydržely, ale po čase se znovu rozpadly. Vznikla ranka, kterou bylo nutné znovu sešít. Po zahojení se situace opakovala.

A tak vznikl začarovaný kruh.

Součástí léčby je také komformer – plastová skořápka, která se po operaci vkládá do očnice. Jeho úkolem je udržet dostatek prostoru pro budoucí oční protézu.

Jenže u mě nevydržel ani několik dní.

V lepším případě z očnice neustále vypadával. V tom horším ho vůbec nešlo nasadit.

Po předposlední revizi v březnu 2026 lékaři zkusili další možnost. Komformer pevně usadili do očnice, zafixovali gázou a zalepili. Doufali, že tlak pomůže tkáním vše udržet na místě.

Nevydrželo to dlouho.

Tkáně se vlivem tlaku znovu rozpadly.

Nechtěla jsem po tak krátké době absolvovat další celkovou anestezii, a proto jsem souhlasila s provizorním sešitím v lokální anestezii.

Bylo jasné, že dosavadní postup selhává.

Začali jsme přemýšlet, co dál.

V Motole nám bylo řečeno, že podobný zákrok se v České republice prakticky neprovádí. Pan doktor nám ale říkal, že není důvod k panice a že by si s ním poradil, přestože ho dosud nikdy nedělal.

Docházela jsem dál na kontroly. Probírali jsme různé možnosti, ale žádné skutečné řešení nepřicházelo.

Mně i mamce začínala docházet trpělivost.

Rozhodly jsme se proto hledat dál.

A ukázalo se, že to bylo správné rozhodnutí.

Během několika týdnů jsem měla termín u pana doktora Adama Kopeckého. Lékaře, který se právě rekonstrukcemi očnice a podobnými komplikacemi dlouhodobě zabývá.

V dubnu jsme se potkali na konzultaci.

V červenci jsem už ležela na operačním sále.

A jak to probíhalo?

Operace proběhla v celkové anestezii.

Tentokrát už nešlo jen o další sešití. Bylo potřeba nahradit tkáň, která už jednoduše nedokázala plnit svou funkci.

Pan doktor mi proto odebral část sliznice z vnitřní strany úst a tu následně přišil do očnice. Právě tento štěp měl vytvořit pevnější oporu a dát implantátu šanci konečně zůstat tam, kde má.

Přiznám se, že před operací jsem měla největší obavy právě z odběru sliznice. Nakonec mě ale překvapilo, že bolest v ústech byla mnohem menší, než jsem čekala. Prvních pár dní jsem sice cítila pálení a musela jíst pouze kašovitou stravu, ale všechno se dalo zvládnout. Ve srovnání s tím, čím si prošla moje očnice, byla ústa vlastně ta jednodušší část.

Ještě během narkózy lékaři do očnice zavedli komformer. Tentokrát přímo na operačním sále, aby co nejlépe držel na svém místě a nově přišitá tkáň se kolem něj mohla správně hojit.

Aby se minimalizovalo riziko jeho vypadnutí, sešili mi horní víčko se spodním. Když jsem se po operaci probudila, oko bylo úplně zavřené. Věděla jsem ale, že tentokrát to má svůj důvod.

Stehy, které víčka drží u sebe, mi lékaři vyndají přibližně po týdnu. Samotný komformer ale zůstane v očnici ještě několik měsíců. Tkáně potřebují dostatek času, aby se štěp dobře přihojil a všechno se správně zhojilo.

Teprve potom přijde na řadu poslední krok celé cesty – výroba nové oční protézy.

Po všech předchozích komplikacích mám obrovskou radost, že tentokrát všechno zatím probíhá tak, jak má. Po dlouhé době mám pocit, že jsme konečně našli řešení, které by mohlo ten nekonečný kolotoč operací definitivně zastavit.

Takže ano, těch 360Km se opravdu vyplatilo.

Prosím, ověřujte si všechna lékařská tvrzení. To, že vám nedokáží někde pomoci, neznamená, že to nezvládnou jinde. Nevzdávejte boj a pátrejte, zjišťujte, informujte se dál.

Z celého 💜 děkuji FN Ostrava za nesmírně empatický a profesionální přístup. Děkuji rovněž mé nejlepší mamince na světě za to, jak hezky jsme to spolu opět zvládly. A děkuji i vám čtenářům. 🩵